na Blog.cz

Obloha se rozsvítila od jasně bílé čáry blesku. I na ten malý okamžik bylo vidět na temnou postavu, která spěchala k hřbitovu. Všude se rozprostírala studená tma. Postava došla až k bráně. Starý hřbitov už nikdo nenavštěvoval. Brána byla zrezivělá a porostlá lišejem. Sametově černé nebe se opět rozzářilo. Postava teď stála u brány obalené tmou a sahala po kluzké klice. Na zem začaly padat první velké dešťové kapky. Jen co se první rozstříkla po vysušené hlíně, padala vedle další a další…

Postava přidala do kroku. Zdálo se, jakoby chtěla dešti utéci. To se jí však nedařilo, za chvíli dopadaly kapky i na šaty záhadné osoby a se šustivým zvukem sjely k černým koženým botám. Postava se zastavila u nejzapadlejšího hrobu. Sundala si tmavý plášť s kapucí, kterou měla na hlavě. Z pod rudých šatů stále vyčuhovaly promočené černé boty na nízkém podpatku. Jen co si osoba sundala kapuci roztekla se jí po zádech jakási záře lesklých, černých vlasů, které jí sahaly až po pás. Vlasy rámovaly bledou tvář jasně řezaných rysů bez jediné chyby. Do obličeje dokonale vsazené černé oči připomínající dva kamínky, zářily stejně jako vlasy. A plná ústa též rudá jako krev, maličko pootevřená, aby jimi mohl proudit vzduch nasáklý dešťovými kapkami. Dívce mohlo být 17 let. Byla štíhlá a vysoká. Poklekla před hrobem, sklonila hlavu a začala plakat. "Určitě víš proč jsem přišla, proč zrovna teď!" zašeptala do ticha. "Už dál nemůžu. Bez Tebe je to tady těžké. Moc mi chybíš. Proč se to muselo stát??!!? Proč zrovna nám???!!!?" Až teď bylo vidět, že má v ruce dvě růže. Bílou a rudou. Položila je na hrob a znovu se rozplakala. "Ale dnes se uvidíme. Dnes se přestanu trápit a budeme zase spolu. Šťastní!!" rozkřikla se a hlas se jí lámal a zadrhával. Odkudsi vytáhla malý, kapesní nožík. Zvedla ho nad hlavu. Na malé, úzké čepeli se odrážela rýha blesků na nebi. Vzala si do ruky bílou růži a sevřela ji v levé dlani. Pravou rukou udělala pohyb a najednou ucítila horkou krev, jak jí stéká po zápěstí. Rychle si nůž přehodila a udělala to samé i na druhé ruce. Teď se cítila uvolněná a spokojená. Po chvilce se zhroutilo na zem jen tělo. Duše už byla na cestě do onoho neznámého světa. Tělo zůstalo ležet s rozhozenýma rukama, u každé louže krve. Bílá růže se skutálela kousek od levé ruky, potřísněná jasně červenou krví.

To nebyla sebevražda, ale osvobození…